Epikúros

Epikúros inspiroval řadu vědců (Galilei, Bruno, Huygens, Gassendi, Newton) i politických myslitelů (Bodin, Hobbes, Rousseau) a měl velký význam i pro filosofii 19. století (Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche a Karel Marx). Jeho nejvýznamnějším žákem byl římský filosof Lucretius Carus.

Ve své nauce vycházel z Démokritova atomismu, kdy připouštěl existenci samovolné odchylky v pohybu jinak zcela mechanicky se pohybujících atomů. Zásadně odmítal koncepci osudové nutnosti a teologii. Toto je nazýváno jako "Epikúrejská metafyzika".

V rámci své filosofie přikládal největší váhu etice. Za cíl považoval blažený život a duševní klid, z čehož pramení štěstí. Za nástroj, který slouží k dosažení tohoto cíle, považoval slast. Důležitým prvkem je také určení potřeb, které je nezbytné uspokojit a tím dosáhnout slasti. Aby se člověk vyhnul strachu, tak potřebuje získat rozum. Pouze s ním dokáže rozeznat, co mu přináší trápení a co naopak ne.

Ve své škole byl obdivován jako „osvoboditel od strachu“, „spasitel“ a „nositel světla“. Mimo ni byl spolu se svojí naukou označován jako protispolečenský. Hlavním důvodem bylo to, že odmítal představu o tom, že bohy zajímá svět či jakýkoliv obyčejný člověk.

Epikúros byl autorem mnoha děl, ale velká většina se jich nedochovala. Dochovalo se jen několik dopisů určených žákům a jeho soupis čtyřiceti etických myšlenek.