Řecké války
Bitva u Mantineie
Bitva u Mantineie proběhla v roce 362 př. n. l. a to mezi Thébany, arkadským spolkem (včetně městských států Megalopolis a Tegey) a Bojóty na jedné straně a Sparťany, Athéňany, Élidskými a Mantinejskými na straně druhé.
V této bitvě šlo především o to, kdo bude vůdčí silou v Řecku, zda Sparta, či Théby. První armádu Thébanů, Arkádského spolku a Bojótů vedl Epameinóndmos, druhou válčící stranu Sparťanů, Athéňanů, Élidských a Mantinejských vedl král Agésilám II.
Po bitvě u Leukter (371 př. n. l.) byla oslabena dominance Sparty, a tak se thébský politik a vojevůdce Epameinóndás pokusil nastolit hegemonii Théb. A rozhodl se proto pro invazi na Peloponés za podpory Arkadského spolku a Bojótů. Na stranu Sparty se připojili Élejští kvůli jejich vzájemné nevraživosti s Arkaďany. A dále i Athény, protože se jim nelíbila thébská rozpínavost a také to, že po skončení peloponéské války požadovali Thébané zničení Athén a zotročení jejích obyvatel.
Obě armády se střetly poblíž Mantineie. Epameinóndás využil k vítězství vylepšenou taktiku, jakou použil již v bitvě u Leukter. A to rozestavení falanga (sevřená obdélníková formace pěchoty, obvykle hoplítů či kopiníků, která po značnou část starověku a středověku dominovala evropským bojištím), které poupravil tak, že rozestavil bojótské vojsko na levém křídle své armády do neobvykle hlubokého zástupu hoplítů. Takto vyztužené levé křídlo sám vedl a zahnal nejlepší spartské oddíly na ústup. Při boji ale sám utrpěl smrtelná zranění a stejně tak i jeho případní zástupci Iolaidas a Daifantos. Před smrtí vydal pokyn k nastolení míru i přes thébské vítězství.
Bez silného vůdce Théby značně oslabovaly svůj vliv, ale ani Sparta nedokázala zvládnout pozici nejsilnějšího státu. Výsledkem války bylo oslabení obou stran a postupný vzestup Makedonie krále Filipa II.