Život a učení lékaře Hippokrata

Ve snaze zmapovat osobní i profesní život lékaře Hippokrata se historikové opírají především o biografii napsanou asi 500 let po Hippokratově smrti jiným řeckým lékařem Soranem a dále také o sbírku lékařských spisů, tzv. Hippokratův korpus. Vzhledem k nedostatku přímých pramenů je proto mnohdy obtížné oddělit fakta od legend, většina pojednání o Hippokratovi se shoduje na následujícím.

Hippokrates Asclepiades žil pravděpodobně mezi léty 460 až 377 př. n. l. a lékařství zasvětil celý svůj život. Narodil se na ostrově Kos, do bohaté rodiny s lékařskou tradicí. Učil se od svého otce Hérekleida a pravděpodobně i od jeho otce Hippokrata, kteří se zabývali medicínou v místním Asklepionu, léčebném centru zasvěceném bohu Asklepiovi. Umění medicíny bylo v této době dědičné a předávalo se z otce na syna v omezeném okruhu asklépiádské rodiny. Právě z otcovy strany měl být Hippokrates potomkem samotného Asklepia.

Základní znalosti, které Hippokrates získal v rodině, dále rozšiřoval díky studiu na asklepionské lékařské falkutě na Kosu i díky četným setkáním s odborníky na výživu, sofisty a filozofy. Během svýh cest také navštívil Thassos, Thrákii, Makedonii, snad i Egypt, a shromáždil množství informací o přírodě, klimatu, způsobu života obyvatel jednotlivých regionů, jejich nemocech a vlivu prostředí na lidi. Jeho velkou výhodou tak bylo širší vzdělávání přesahující medicínu.

Základní myšlenky Hippokratových lékařských teorií

Obohacený z cest se Hippokrates vrátil na ostrov Kos a převzal lékařskou školu na Kosu, kde začal vyučovat. Odmítl tradiční myšlenku, že "nemoc je boží trest", naopak se v oblasti léčení obrátil k matce přírodě a přirozeným procesům. Věřil v pečlivé pozorování pacientů a projevů jejich nemocí, na jehož základě navrhoval konkrétní metody léčby. Hippokrates také kladl důraz na to, že lékař musí vzít v úvahu nejen aktuální stav pacienta při vyšetření, ale i celý jeho dosavadní průběh a kvalitu života.

Lékaři z Hippokratovy školy museli vést podrobné záznamy o svých pozorováních a metodách léčby pro každý případ zvlášť, neboť Hippokrates věřil, že tyto záznamy budou velmi užitečné pro další generace lékařů. Tímto Hippokrates položil základy klinické medicíny. Po mmoha letech pozorování dospěl k názoru, že nemoci mohou být způsobeny dědičností v rodině, vlivem přirozeného prostředí, životního stylu nebo stravovacích návyků. Hippokratova medicína byla založena na zdravé stravě a fyzickém cvičení jako prevenci proti zdravotním neduhům.

Nemoc byla podle Hippokrata důsledkem nerovnováhy čtyř základních tělních tekutin - krve, černé žluči, žluté žluči a hlenu. Cílem léčby tak bylo tuto rovnováhu opět obnovit. Hippokrates rozvinul i teorii, kterou bychom dnes zařadili do oblasti homeopatie, neboť tvrdil, že lidské tělo má sílu se samo uzdravit a obnovit rovnováhu čtyř smyslů. Pacientům doporučoval úplný klid a využíval k hojení i přírodní balzámy a výtažky. Při lékařských úkonech věnoval velkou pozornost rovněž sterilitě.

Ačkoliv Hippokratova medicína věřila, že nemoc je způsobena přirozenými procesy (nikoliv boží vůlí), chybělo jí pevné pochopení podstaty toho, co konkrétní nemoc způsobuje. Tehdejší lékaři pozorovali pouze nemocné lidi, nikoliv nemoci samotné. Také popis vnitřních orgánů byl založen na tom, co bylo možné vidět nebo cítit navenek. Řecká etika v 5. století totiž zakazovala pitvy lidí, prováděly se však pitvy zvířat.

Lékařskou vědu Hippokrates úzce provazoval s filozofií a tvrdil, že dobrý a kompetentní lékař musí být schopný sebereflexe. Lékař by tak měl být podle Hippokrata trpělivý, vlídný, vnímavý. Hippokrates často říkával: "Lékař by měl pomáhat, nebo alespoň neškodit."

Slavný lékař Hippokrates

Sláva Hippokrata se rychle rozšířila. Během peloponéské války byl povolán do Athén, aby město zbavil smrtícího moru. Pozorováním odhalil, že kováři, pracující celý den u ohně, morem neonemocněli. Nechal proto ve městě zapálit velké ohně, kterými dezinfikoval vzduch a zastavil další šíření moru. Z vděčnosti Athéňanů bylo Hippokratovi uděleno čestné občanství a darována zlatá koruna. Ukázal však také odvahu, když své služby odmítl poskytnout perskému králi Artaxerxovi, jehož vojsko zužoval mor. Král Artaxerxes nejprve nabízel Hippokratovi bohatou odměnu a paritu ve stavu s perskými aristokraty, poté zaslal obyvatelům Kosu výhružný dopis, že zničí jejich města i celý ostrov, pokud Hippokrata nepřivedou. Obyvatelé Kosu se však za svého lékaře postavili a odmítli podlehnout výhružkám perského krále.

Hippokrates v pokročilém věku opustil Kos a přestěhoval se do Thesálie. O jeho úmrtí se toho příliš neví, ale mnoho historiků se domnívá, že se Hippokrates dožil vysokého věku a zemřel kolem r. 377 př. n. l. ve starověkém řeckém městě Larissa.

Hippokratův korpus a Hippokratova přísaha

Obsáhlé učení uplatňované v rámci Hippokratovy lékařské školy bylo shromážděno do slavného tzv. Hippokratova korpusu. Hippokratův korpus je velká sbírka 60 lékařských knih napsaných Hippokratem, jeho žáky a následovníky jeho učení, obsahující pojednání v duchu Hippokratovy medicíny. Knihy a texty pokrývají mnoho různých aspektů medicíny, od Hippokratových lékařských teorií, přes popis a léčbu jednotlivých nemocí až po etiku samotné lékařské praxe. Jedna z částí sbírky je Hippokratova přísaha, která dodnes slouží jako morální vodítko pro vystudované lékaře. Velkou zásluhu na zachování sbírky má slavná Alexandrijská knihovna.

Hippokrates zachoval tradici lékařství v rodině a své lékařské znalosti předal svýma dvěma synům. Díky lékařské škole na Kosu ale významně rozšířil počet i okruh lékařů mimo tradiční rodinné vazby. Po Hippokratovi až do konce klasického období vyniklo mnoho lékařů z Kosu.