1) První osídlení

První stopy lidského osídlení na athénské Akropoli i níže v oblasti Agory pocházejí už z období neolitu kolem 5. tisíciletí př. n. l. (podle některých výzkumů dokonce už z období kolem 7. tisíciletí př. n. l.). Vznik města Athén spadá poté do období 3. tisíciletí př. n. l.

Podle legendy prý athénský král Cecrops (podle mytologie napůl člověk a napůl had) pojmenoval nejprve město podle sebe, ale bohové, když viděli krásu tohoto místa, začali mezi sebou soupeřit a snažili se místní obyvatelstvo co nejvíce ohromit. Poseidon udeřil do skály svým trojzubcem, a když z ní vytryskla voda, ujistil obyvatelstvo, že už nikdy nebude trpět suchem. Athéna, jako další v řadě, vhodila do země semínko a z něj vyrostl nádherný olivovník. Lidé více ocenili dar od Athény, neboť voda od Poseidona prý byla slaná. Athéna se tak stala jejich patronkou a město bylo pojmenováno podle ní.

2) Starověk

Počátkem mykénského období (zhruba 1550 až 1100 př. n. l.) se po celém Řecku začaly stavět velké pevnosti a ani Athény nebyly výjimkou. Na athénské Akropoli tak kolem r. 1400 vyrostl královský hrad a jeho pozůstatky tu lze spatřit ještě dnes. Athény v této době získávají postavení suverénního městského státu, kterému nejprve vládli králové.

V tomto období se Athény stávají mocným centrem mykénské civilizace.

Vzhledem k tomu, že zdejší půda nebyla zvlášť úrodná, město se začalo orientovat spíše na námořní obchod. Athény také těžily ze svého výhodného geopolitického postavení, kdy se nacházely v pevninské části Řecka, zároveň však měly i velmi dobrý přístup k moři a z hlediska obranyschopnosti i bezpečnou pevnost na Akropoli.

Athénská vláda a zákony

Písemné dějiny Athén se začaly zaznamenávat od 8. století př. n. l., kdy zemi i řeckou vládu ovládali bohatí aristokraté. První soubor zákonů, které měly řešit stávající problémy, sestavil státník Drakón (v roce 621 př. n. l.). Podstatou zákonů Drakóna bylo rozlišování mezi úmyslnými a neúmyslnými činy. Jeho zákony však byly považovány za příliš přísné, neboť běžným trestem za většinu přestupků a porušení byla smrt. Pro takto přísné tresty se vžilo i nám známé označení „drakonické“.

Velký zákonodárce Solón byl proto vyzván, aby Drakontovy zákony revidoval. Solon, ačkoliv byl sám aristokratem, vytvořil řadu zákonů, které vyrovnávaly politickou moc občanů. Na základě Solónovy ústavy bylo umožněno všem občanům podílet se na soudní moci. Podle velikosti majetku byli občané rozděleni do čtyř tříd, přičemž účast na volbách byla dovolena všem třídám, do úřadů mohli být poté voleni už jen zástupci prvních dvou tříd (pentakosiomedimnoi a hippeis). Solón také ustavil tzv. radu pěti set, čímž se na politické moci mohly začít podílet i nové vrstvy obyvatelstva (obchodníci a řemeslníci). Došlo ke zrušení otroctví.

Reformy Solona se tedy zabývaly jak politickými, tak i ekonomickými otázkami a díky nim položil Solon v roce 594 př. n. l. základy tomu, co označujeme pojmem „athénská demokracie“. V krátkodobém horizontu se mu ale nepodařilo potlačit konflikt mezi společenskými třídami a moci se chopila lidová strana vedená Peisistratem (bratrancem Solona).

V roce 547 př. n. l. nastolil v Athénách Peisistratos osobní vládu (tzv. tyrannis). Peisistratos proto bývá nazýván tyranem, ale řecké slovo "tyrannos" neznamená kruté a despotické vládce, pouze tímto označuje toho, kdo převzal moc silou. Peisistratos byl naopak poměrně oblíbeným vládcem, který z Athén učinil mocné kulturní centrum a nastolil athénskou námořní nadvládu nejen v Egejském moři. Jako vládce také zachovával základní principy Solónské ústavy.

Za jeho vlády pokračoval rozvoj města a Peisistratos začal na Akropoli stavět chrám zasvěcený bohyni Athéně. Z architektonického hlediska se jednalo o tzv. hekatonpedon, neboli stostopý chrám (na délku měřil chrám 100 stop, tedy asi 33 m). Pod vládou Perikla prošel chrám přestavbou a později vznikl na jeho místě Parthenon.

Zlatý věk

Poté, co Athéňané (s pomocí Plataeanů) porazili Peršany v bitvě u Marathonu v roce 490 př. n. l. a co odrazili druhou perskou invazi u Salamis v roce 480 př. n. l., se z Athén stala největší námořní mocnost v Řecku. Pod vedením Perikla mohla Athénská říše účinně ovlivňovat i své sousedy v Attice a na ostrovech v Egejském moři.

Za vlády Perikla (460 – 430 př. n. l.) vzkvétala athénská demokracie a Athény vstoupily do svého zlatého věku. Ve městě se usadili velcí myslitelé, spisovatelé a umělci. Herodotos, otec historie, žil a psal v Athénách. Sokratés, otec filozofie, zde vyučoval a Hippokrates, otec medicíny, tu pracoval. Demokritos přišel s myšlenkou atomového vesmíru. Phidias vytvořil velké sochy pro Parthenon i pro Diův chrám v Olympii (jeden ze sedmi divů starověkého světa). Aischylos, Euripidés, Aristofanes a Sofoklés proslavili řeckou tragédii a řeckou komedii.

Akropole a její blízké okolí se také začaly postupně plnit ohromnými stavbami – na místě staršího chrámu byl vystavěn chrám Parthenon, vyrostl tu nový chrám Erechtheum, Propyleje, menší chrám Athény Niké a další. Jednou z dominant Akropole byla v té době i obrovská socha bohyně Pallas Athény.

Pozůstatky některých těchto nádherných staveb se dochovaly až do současnosti, více si o nich můžete přečíst v článku Nejznámější historické památky Athén.

Periklés vládl Athénám do své smrti roku 429 př. n. l. Několik let poté se však mocenské postavení Athén zhroutilo.

Řecké války

Proti hegemonii Athén se postupně zformovala koalice pozemních států vedená Spartou. Peloponéská válka mezi Athénami a Spartou (431 – 404 př. n. l.), která zároveň přímo či nepřímo zasáhla prakticky celé Řecko, znamenala pro Athény velkou katastrofu. Po porážce zanikají Athény jako impérium moci i bohatství a ztrácejí nadvládu nad mořem. Městu zůstala alespoň pověst centra řecké filozofie, učení a kultury, neboť 4. století př. n. l. bylo obdobím velkých filozofů.

Příliš imperialistická politika Sparty však začala být trnem v oku jejím původním spojencům, a tak se brzy bývalí athénští nepřátelé Théby a Korint stali jejími novými spojenci. Athény ve spojenectví s Argem, Thébami a Korintem se utkaly se Spartou v nerozhodné korintské válce (395 – 387 př. n. l.). Opozice vůči Spartě umožnila posléze Athénám založit druhou athénskou ligu. Nakonec Théby porazily Spartu v roce 371 př. n. l. v bitvě u Leuktér. Poté se řecká města, včetně Athén a Sparty, obrátila proti Thébám, jejichž dominance byla zastavena v bitvě u Mantineie (362 př. n. l.).

Zhruba v polovině století ale narůstá dominantní postavení severořeckého království Makedonie a následují dvě století makedonské nadvlády nad Athénami.

Římská říše

V roce 146 př. n. l. se Řecko dostává pod nadvládu Římské říše. Athény však v tomto období těžily ze svého zvláštního postavení, neboť římští státníci Athény spíše obdivovali a řeckou kulturu zde i nadále podporovali. Císař Hadrián nechal v Athénách např. postavit novou čtvrť, vybudovat obrovskou knihovnu, nové lázně nebo četné akvadukty a dokončil také chrám Dia Olympského. Athény navštívil několikrát i římský císař Nero.

Na novém vzhledu Athén se podílel dále také např. bohatý Athéňan Herodotos Attikos, který se stal římským senátorem a pod athénskou Akropolí nechal vystavět velké divadlo Odeón Heroda Attika. Obrovský Odeón stojí na stejném místě i dnes.

Velkou proměnou prošlo náboženství, neboť athénské pohanství pomalu ustupuje před křesťanstvím, které se později stalo oficiálním náboženstvím Římské říše.

V roce 395 se Řecko, včetně Athén, stává součástí Východořímské říše (resp. Byzantské říše). V období 3. a 4. století musí Athény nicméně čelit nájezdům rabujících Gótů, v 5. století vpádům Hunů. Řekům se v této době nedařilo efektivně bránit ani proti barbarům.

3) Středověk

Střední Řecko patřilo k vyspělým částem Byzantské říše a Athény byly v této době na hospodářském vzestupu. Kulturní a filozofické centrum země se však začalo přesouvat spíše do Konstantinopole.

V oblasti architektury se nově objevují četné křesťanské stavby. Křesťanství se v Athénách objevilo brzy, symbolicky jeho počátky spojujeme s rokem 51 n. l. a s příchodem apoštola Pavla. V této době tu ale existovala jen malá křesťanská komunita, která se příliš neprojevovala. V 5. a 6. století se však po oficiálním založení křesťanství upustilo od pohanských projevů a začaly se stavět kostely. V některých případech se využily starověké chrámy, které byly přestavěny na křesťanské budovy (např. Parthenon, Erechtheum nebo chrám Theseum). Nové kostely se stavěly s půdorysem baziliky a měly dřevěnou střechu, z těch se tak dnes dochovaly pouze základy.

Počínaje 11. století a především poté ve 12. století nastoupily Athény do období trvalého růstu. Agora (tržiště), opuštěné od pozdního starověku, začalo znovu ožívat a brzy se stalo město důležitým producentem mýdel a barviv. Rozvoj města přitahoval Benátčany i další obchodníky, kteří cestovali po egejských přístavech. 11. a 12. století představovalo pro byzantské umění v Athénách zlatý věk. Během těchto dvou století byly postaveny téměř všechny nejvýznamnější byzantské církevní stavby kolem Athén.

Během křižáckých výprav těžily Athény především z obchodu s Itálií. Středověká prosperita Athén však neměla trvat dlouho, neboť v roce 1204, během čtvrté křížové výpravy, bylo středověké město dobyto. A až do 19. století byly Athény pod nadvládou cizích mocností. Mezi léty 1204 až 1458 byly Athény pod správu Latinské říše a celé toto období historikové někdy dělí do tří etap, které by se daly nazvat jako: a) burgundské období, b) katalánské období a c) florentské období.

V těchto dobách doznal vzhled Athén pouze nepatrných změn, jednou z nich bylo např. to, že Parthenon byl obohacen o zvonici.

4) Turecká nadvláda

Po obléhání tureckou armádou se v roce 1458 Athény dostaly pod nadvládu Osmanské říše. Když dobyvatel města osmanský sultán Mehmet II. viděl athénské starobylé památky, zakázal město rabovat a ničit. Z Parthenonu se stala mešita a jeho zvonice byla přeměněna na minaret, v Propylejích se usadil turecký místodržitel a chrám Erechtheum sloužil jako harém. Další mešity vyrostly v nižší části Athén.

I přes počáteční úsilí osmanských vládců učinit z Athén modelové provinční město, počet obyvatel výrazně klesl a v 17. století z Athén byla už jen menší vesnice. Obecně v 17. století osmanská moc již upadala a vzhled města poškodily i praktiky osmanských vojáků, kteří skladovali střelný prach v athénských památkách včetně Parthenonu a Propylejí. V roce 1640 byly kvůli výbuchu Propyleje zničeny. Poškození Parthenonu (které se podepsalo na dnešní podobě památky) vzniklo v roce 1687, když Athény obléhali Benátčané a výstřel při bombardování Akropole způsobil výbuch uskladněného střelného prachu.

Chrám bohyně Athény Nike byl zničen. Některé další athénské památky byly poškozeny či zničeny, aby poskytly materiál pro novou obrannou zeď, kterou stavěli osmanští vojáci kolem Athén v druhé polovině 18. století.

5) Moderní dějiny

Budování „nových“ Athén

Teprve v roce 1832 se Athény staly znovu součástí samostatného novodobého řeckého státu a o dva roky později byly Athény ustaveny hlavním městem Řecka (1. 1. 1834). V té době se však jednalo o prakticky neobydlené město, protože tu stál pouze shluk pár budov na úpatí Akropole (dnešní athénská část Plaka). Hlavním městem se tak Athény staly spíše z historických a sentimentálních důvodů, ne kvůli tomu, že by se jednalo o největší řecké město. Jakmile ale byly za hlavní město prohlášeny, byl vypracován nový stavební a rozvojový plán a začaly se stavět nové veřejné budovy.

V této době tak vzniká např. Athénská univerzita (1837), Starý královský palác (nyní budova řeckého parlamentu; 1843), Národní zahrada v Athénách (1840), Národní knihovna Řecka (1842), Řecká národní akademie (1885), výstavní síň Zappeion (1878), budova starého parlamentu (1858), nový královský palác (nyní prezidentský palác; 1897) či athénská radnice (1874).

V roce 1896 hostily Athény první moderní olympijské hry.

Během první světové války byly Athény po nějakou dobu (v letech 1916 až 1917) obsazeny okupačními jednotkami, naštěstí však byly ušetřeny leteckého bombardování. Ve 40. letech 20. století nastalo v Athénách temné období, během druhé světové války a německé okupace velké množství lidí zemřelo hlady a celé město začalo chátrat a rozpadat se. Po odchodu Němců propukla v Athénách navíc občanská válka.

Populační růst

Mezitím, ve 20. letech 20. století, po řecko-turecké válce, zaplavilo Athény mnoho řeckých uprchlíků z Malé Asie. Proběhla řecko-turecká výměna obyvatel a velké množství etnických Řeků se usadilo právě v okolí Athén, kde zakládali malé, chudinské vesnice, které jsou dnes součástí Athén jako městské části Nea Ionia, Nea Smyrni, Nea Chalkidona, Nea Erythrea, Nea Filadelfia nebo Kalithea.

Další populační růst město poté zaznamenalo v 50. a 60. letech, kdy se kvůli práci do hlavního města stěhovali lidé z války zdevastovaného venkova a z řeckých ostrovů a rozrůstaly se především athénské příměstské části. Milníkem pro řecké obyvatele byl také rok 1981, kdy se Řecko stalo členem Evropské unie. Vstup do EU přinesl Řecku na jedné straně záplavu nových investic, na druhou stranu ale i zvýšení sociálních a environmentálních problémů.

V 80. letech se tak Athény bohužel propracovaly až k tomu, že byly označovány za evropské město s těmi nejhoršími dopravními zácpami a nejvíce znečištěným ovzduším. Naprostá nedostatečnost a nefunkčnost veřejné dopravy byla také jedním z důvodů, proč Athény neuspěly v jejich snaze o hostování olympijských her v roce 1996.

Olympijské hry se v Athénách konaly nakonec v roce 2004 a během tohoto mezidobí prošly Athény obrovskými změnami – kromě výstavby nových sportovišť byla velmi výrazně zlepšena zdejší dopravní infrastruktura včetně zavedení nového systému tramvajové dopravy a v roce 2001 bylo otevřeno i nové mezinárodní letiště.

V polovině roku 2010 musely Athény (resp. celé Řecko) čelit nové výzvě v podobě vlny migrantů a uprchlíků utíkajících před nepokoji v Africe a na Středním Východě. S tímto problémem se od té doby potýká Řecko v různé intenzitě i nadále.

Dnes jsou Athény jednou ze světových metropolí a patří k nejvýznamnějším turistickým destinacím. Turistické tipy a zajímavosti o hlavním městě naleznete v samostatném článku Turistický průvodce Athénami.